Utěšujeme se, že to nějak dopadne, říká o klimatické krizi lékařka Anna Kšírová

12.01.2022

/ROZHOVOR/ Anna Kšírová je lékařka, aktivistka, zakládající členka organizace Rodiče za klima v Liberci a působí také v Doctors for future a Straně zelených. U příležitosti právě probíhajícího klimatického summitu OSN ve skotském Glasgow se v rozhovoru pro Deník rozpovídala o klimatické krizi a o tom, co můžeme udělat, abychom nezanechali dalším generacím zpustošenou planetu.

Jste členka organizací Doctors for future a Rodiče za klima, co mají společného?

Obě iniciativy se zabývají tím, abychom měli šanci na budoucnost, ve které se bude dát dobře žít. V Rodičích i v Doctors se na to díváme přes klima, které je klíčové, chránit se ale dá různými způsoby. Jde nám o to, aby se to dělo spravedlivě - tedy abychom v rámci té proměny společnosti, bez které se ochrana klimatu neobejde, zároveň dokázali snižovat nerovnost a chudobu. Dneska klimatickou krizi nejvíc odnášejí ti, kdo k ní přitom přispívají nejméně, ať už se bavíme o lidech z tichomořských ostrovů, které pomalu mizí pod hladinou oceánu, nebo třeba o chudých lidech v Česku, kteří jsou obecně nemocnější a náchylnější k dopadům vln veder a dalších extrémů počasí. S Rodiči za klima řešíme ochranu klimatu na místní úrovni, s Doctors for Future se na to zase díváme přes zdraví. To bohužel klimatická krize vážně ohrožuje.

Před dvěma lety na klimatickém summitu v Madridu vyzývali mladí ekologičtí aktivisté své rodiče, aby se o ně postarali a nepředávali svět na pokraji klimatického chaosu a ekologické katastrofy. Změnilo se za ty dva roky něco?

Přijde mi, že se za ty dva roky stala klimatická krize akceptovanou realitou i v našich končinách, přibylo lidí, kteří o ní otevřeně mluví a píšou. Dost se probudily i firmy, z jejichž strany je to příliš často technooptimismus a greenwashing, zároveň leckdy komunikují otevřeněji a realističtěji než političtí představitelé. Zároveň se zas tak moc nezměnilo v tom, že jsme pořád hodně ochotní mít klapky na očích a utěšovat se tím, že to nějak dopadne. Ti mladí, které zmiňujete, jsou proto o dost naštvanější.

Přijde vám, že ke klimatické krizi nepřistupujeme jako k naléhavému problému?

Přibylo závazků a strategií, když ale někdy sedím na komisích pro klima v Liberci a Libereckém kraji, mám pocit, že realita hrozeb, které se na nás valí, vůbec nesedí s tím, jak to chceme řešit. Jako kdybychom se malou stříkačkou snažili uhasit velký požár a doufali, že to dopadne. Chci tím říct, že jsme v krizi, ale tváříme se, že se vlastně tak moc neděje. Přitom je nejvyšší čas měnit infrastrukturu, skončit se zbytečnými investicemi do parkovišť a podobných nesmyslů, a místo toho investovat do obnovitelných zdrojů energie, do řešení energetické chudoby, do zeleně ve městech, do úprav bydlení, ale také třeba do vzdělání, aby lidi neměli potřebu vozit děti na druhý konec města do "lepší" školy.

Řešíte klimatickou krizi doma se svými dětmi. Co jim říkáte nebo jak jim vysvětlujete, že se Země otepluje?

Bavíme se o tom, ale není to nějak programové, spíš podle situace. Třeba když chystám transparent na nějakou akci, tak se ptají, co znamená to heslo, a tak se třeba bavíme o tom, jak klimatická krize ovlivňuje naše zdraví... Probírali jsme i energii, jak se vyrábí elektřina, jaké jsou druhy elektráren, jaký je jejich dopad na přírodu a na nás. Zatím jsem nezachytila, že by jim to dělalo starost, přijde mi, že věří, že to dobře dopadne. Mám samozřejmě obavu, jak to zvládnou, až jim to secvakne, jak vážná naše situace je. Obecně se snažíme doma komunikovat hodně otevřeně a oba umějí dobře vyjádřit, jak se cítí, tak doufám, že až to přijde, tak to budou sdílet a nezůstanou na to sami. Taky často mluvím o tom, co dává sílu mně samotné. Třeba o úžasu z krásy stromů, skal a potoků, o radosti z jablíček z naší jabloně, o tom, jaký je ten život zázrak.

Do práce jezdíte na kole, souvisí to s ochranou životního prostředí? Jak na to reagují vaši kolegové v nemocnici?

Ohleduplnost cyklodopravy k životnímu prostředí je určitě jeden z motivačních faktorů. Důležité ale je i to, že mě to baví, a taky jsem se díky každodennímu ježdění mezi Libercem a Jabloncem po letech dostala do kondice, se kterou jsem spokojená. Kolegové mi občas říkají, že jsem statečná, když přijedu třeba v dešti. Ale já musím říct, že jsem vždycky po té cestě hlavně šťastná a spokojená. Lepší začátek dne si neumím představit.

Řada lidí kritizuje, že většina zpráv o klimatické krizi je negativních. Dá se podle vás o krizi informovat pozitivně?

Určitě dá, krize je totiž vždycky příležitost něco změnit. Ale zase informovat jen pozitivně je nesmysl, to je jako kdybychom pacientovi s rakovinou řekli, že pro něj máme skvělou zprávu, protože ho právě čeká neuvěřitelná životní transformace a velká příležitost změnit svoje životní hodnoty! Tak to prostě není, je potřeba říkat i to těžké a smutné.

Říkáte tedy, že je potřeba mluvit o problémech, které nás čekají ale také možnostech, jak je vyřešit a poučit se z nich?

Kromě rizik a scénářů budoucího vývoje je opravdu potřeba říkat i to, že proměna energetiky směrem k obnovitelným zdrojům ochrání klima i naše zdraví, které spalováním fosilních paliv trpí. Větší podíl pěší a cyklo dopravy ve městech má také jednoznačně pozitivní dopad na zdraví - budou nás méně bolet záda, budeme mít lepší náladu, budeme méně trpět na infarkty, vysoký tlak a další potíže vyplývající z přehnaného sezení.

Se změnou klimatu a negativními následky souvisí i řada problémů, o kterých lidé neradi mluví jako třeba migrace. Co s tím?

My samozřejmě potřebujeme mluvit i o tom, že s klimatickou krizí nevyhnutelně poroste migrace, protože zejména rovníkové části země se stanou kvůli vysokým teplotám neobyvatelnými. Je nezbytné připomenout, že jsou to zejména emise vyspělých zemích globálního severu, které jsou příčinou. Příchod lidí odjinud může být nakonec pozitivní věc, ale společenská debata je teď v tomto ohledu vyhrocená a potřebujeme ji měnit a posouvat směrem k solidaritě a ohleduplnosti.

Co vám ještě ve společenské debatě o klimatické krizi chybí?

V rámci informování o klimatické krizi, ale také krizi biodiverzity, mi ještě hodně chybí prostor pro emoce. Ty zprávy jsou často tak těžké, že to na člověka prostě musí padnout. Zároveň se v nich o emocích nemluví. Píšeme o datech, vystavujeme svoje názory a leckdy i nesmyslné předsudky, ale emoce vynecháváme. Přitom ten žal plynoucí ze skutečnosti, že si ničíme tuhle krásnou a naprosto zázračnou planetu kvůli stagnaci a neschopnosti si představit a žít něco jiného, to je velká síla a zasluhuje si velkou pozornost.

Je v Libereckém kraji nějaká iniciativa, která se snaží zmírnit dopady klimatické krize, která je vám sympatická?

Těch je! Jako první mě napadá MNOHO SVĚTŮ v Jilemnici, spolek mladých, kteří se věnují lidským právům a přes ně se dostali i ke klimatické krizi. Pořádají workcampy, besedy, festival, věnují se také budování tůní v okolí města. Líbí se mi ta jejich pestrost témat a schopnost je propojovat mezi sebou. Velkou úctu a respekt mám k Sousedskému spolku Uhelná, který tu celé roky a velmi skromně odvádí neuvěřitelnou práci kolem rozšiřování dolu Turów. Miluju turnovské ZAZemí a jejich komunitní chovy slepic, komunitní kompostéry a sázení stromů. Nedávno se rozhodli koupit kus lesa a nechat ho přírodním procesům. Výborný je také Jizersko-ještědský horský spolek zaměřující se na vodu v krajině, z těch profesionálních organizací dělá na adaptaci dobrou práci Čmelák.

V Glasgow aktuálně řeší světoví lídři a odborníci, jak se vyrovnat s klimatickou krizí a jejími následky. Plány jednotlivých států většinou řeší národní koncepci. Jak a co lze dělat v menších správních jednotkách, třeba v Libereckém kraji?

Je toho hodně! Jedna věc je krajina - kraj má finanční prostředky i politickou sílu na to, aby se věnoval obnově krajiny a podpoře zadržování vody. Je potřeba mít území dobře zmapované, mít krajinné plány pro jednotlivá povodí, a pak ve spolupráci se soukromými vlastníky a obcemi jednotlivá opatření realizovat. Kraj v tom může a má být koordinátorem i poskytovatelem finanční a odborné podpory. To samé platí v energetice, tady to dělá dobře třeba Zlínský kraj, který má energetickou agenturu a pomáhá obcím s energetickými úsporami i soběstačností, velký potenciál má komunitní energetika. Starostové menších obcí nemůžou tohle všechno obsáhnout odborně a sledovat, kde se vypisuje jaká dotace. Kraj na to kapacitu má, a měl by v tom obcím poskytovat aktivní podporu.

Co se podle vás musí změnit v přístupu samospráv a jejich politiky?

Kraj hraje třeba významnou roli v meziměstské dopravě. Ta má být co nejkvalitnější, aby lidé nebyli tlačeni do nutnosti jezdit všude autem. To je sdílená zodpovědnost kraje a měst. Potřebujeme změnit pohled na veřejný prostor. Dnes se v něm všechno točí kolem aut ke škodě nás všech. Potřebujeme, aby se ulice ve městech vrátily ke svému původnímu účelu, kdy sloužily setkávání, hře a aktivní dopravě.

Co dalšího vám v návrzích řešení klimatické krize v lokálním měřítku chybí?

Obce a kraje mají skvělé nástroje, jak vtáhnout do hry lidi. Mám teď na mysli hlavně občanské shromáždění, což je nástroj používaný v západních demokraciích, ale také třeba v Polsku. Kombinuje expertní rozhodování se zapojením občanů, kteří jsou vybíráni náhodně a zároveň tak, aby reprezentovali obyvatele daného území co nejvěrněji z hlediska věku, vzdělání, bydliště nebo třeba pohlaví. Výstupy těchto shromáždění bývají překvapivě dobré a pomáhají politikům dělat potřebné radikální kroky, které by jinak byly neprůchozí.

Asi nejpropíranější kauzou v souvislosti s životním prostředí v LK jsou dopady těžby v dole Turów. Myslíte si, že by měla ČR uzavřít dohodu s Polskem, i když ta řeší jen zmírnění negativních dopadů na životní prostředí?

Dohoda v této podobě se uzavírat nemá. Lidi žijící v bezprostředním okolí dolu dostává do velmi nejisté pozice, voda totiž může ještě několik let odtékat, aniž by Polsko muselo cokoli dělat. Jenže času moc nezbývá, pokud vše půjde současným tempem, přijdou Václavice a Uhelná o pitnou vodu za 5-6 let. O tom, co se děje v tamní krajině, ani nemluvě, protože ta voda samozřejmě nemizí jen ze studny. Do krajiny vodovod nepřivedeme. Ve smlouvě se též neřeší zdravotní dopady těžby, které jsou přitom v Libereckém kraji významné. Lepší je za těchto okolností vyčkat na rozhodnutí Evropského soudu, který se zatím jeví být skutečně efektivním obhájcem občanů Libereckého kraje. Zároveň je potřeba polské straně nabídnout spolupráci při transformaci regionu.

Vidíte nějakou souvislost mezi tématem ochrany životního prostředí, vyrovnávání se s klimatickou změnou a neúspěchem Strany Zelených, které jste členkou, ve volbách?

Ze změny klimatu nepovedlo udělat téma voleb. To bylo znát i v předvolebních diskuzích, které byly často mimo jak ze strany novinářů, tak ze strany politiků - zdálo se to jako soutěž, kdo bude víc proti klimatickým opatřením. Lidi, kteří se o klima víc nezabývají, pak můžou celkem snadno získat pocit, že ochrana klimatu, Green Deal nebo obnovitelná energie jsou fakt něco divného a možná i škodlivého, což diskuzi dále deformuje. Přijde mi, že letošní volby byly hodně o touze zbavit se Andreje Babiše a posunout se k efektivnějšímu fungování státu. Téhle prioritě lidé svou volbu přizpůsobili. Je tady dost lidí, který klima dělá obavy, ale rozhodně to pro ně není priorita, podle které se rozhodují, koho volit.


Děkujeme šéfredaktorovi Libereckého Deníku za souhlas se zveřejněním rozhovoru na našem webu!