Zelená Karkulka 2050

Napsala: Kateřina Čechová

Jako rodiče vysíláme své děti do značně nejisté budoucnosti. Její hrubé obrysy nám prezentují vědci jako směsici nestabilních přírodních podmínek, vymírání druhů, extrémních výkyvů počasí, problémů s dostupností vody a potravin, válek a komplexních společenských problémů, na něž nejsme připraveni. Máma by ale měla mít jiné příběhy. Takové, které chceme prožít. Příběhy, v nichž vítězí dobro, láska a moudrost. Tento text vznikl pro projev na demonstraci Za budoucnost bez uhlí u elektrárny v Počeradech v roce 2020. Jejím účelem bylo přispět k pozitivní vizi světa pro budoucí generace. Projevila o něj zájem řada rodičů i organizací zaměřených na environmentální témata a práci s dětmi. Proto jsme k němu vytvořili i metodické tipy. Pohádka O Zelené Karkulce by měla být první ze série klimatických pohádek. Ať se Vám líbí. 

Karkulka vstala do slunečného dne. Vyšla na balkón, aby zalila všechny rostliny, které se od nich plazily po zelené fasádě do dalších pater. Pak posbírala dozrálá rajčata a papriky a vložila je do košíčku. Ve sklepě k nim přidala ještě švestky z obecního sadu, domácí marmeládu a šťávu.

"Pozdravuj babičku!" zavolala na Karkulku maminka, která si na dvoře chystala nářadí. Karkulka zamávala a zamířila k dlouhé řadě jízdních kol. Našla to svoje, košík připevnila na nosič a vyrazila.

Cesta vedla po místních pěšinkách, které jen vzdáleně připomínaly dřívější silnice. Povodňový park i všechny ostatní nádrže ve městě byly plné vody. Právě skončila několikadenní prudká bouře, která následovala po dlouhém suchu.


Karkulka šlapala cestičkami vedoucími remízky mezi poli, na nichž se pěstovalo všechno od obilí přes mrkev až po melouny. Hned za žabími tůňkami začínalo stoupání na vrchol ke skupině větrných turbín. Tam se Karkulka na chvíli zastavila.

"Ahoooj tatí!" zavolala z plných plic směrem k jedné ze zářících ploch v krajině pod ní. Byla to střecha velké recyklační dílny. Stejně jako většina ostatních střech byla pokrytá solárními panely.

Pak se Karkulka spustila s kopce dolů. Právě nabírala rychlost, když tu náhle... VLK! Karkulka tiše zabrzdila, aby nevylekala vlčici, která přes cestu převáděla dvě rozdováděná vlčata. Celá rodinka během chvilky zmizela mezi jedlemi a buky. Vlevo i vpravo se do daleka rozprostírala rezervace divoké přírody s fantastickou škálou druhů rostlin i živočichů.

Zanedlouho už Karkulka uviděla zářící jezero, které vzniklo na místě uzavřeného uhelného dolu. Na jeho březích stály vzrostlé stromy, po hladině pluli ptáci, z rákosí se ozýval nepřetržitý hlahol. Zastavila u staré chaloupky, tak nepodobné domům, které znala, vzala košíček a vešla dovnitř. Babičku našla odpočívat v posteli. Pozdravila ji a pak si povídaly o tom, co jim bylo milé.

Karkulka se už ale dlouho chtěla babičky na něco zeptat. Nakonec si dodala odvahy: "Babičko, proč máš tak velké oči?" Babička sklonila pohled.

"Víš holčičko, v životě jsem viděla moc ošklivé věci. Ničení a drancování přírody, krajinu trhanou rypadly, vymírající zvířata, vykácené lesy, jedovatý dým valící se bez přestání do nebe a lidi, kteří tomu přihlíželi a odmítali to zastavit. Zdálo se, že to nikdy neskončí."

"A proč máš tak velké uši?"

"Slýchala jsem neustálé překrucování faktů o tom, proč se nám mění klima, urážky a výsměch těm, kteří říkali, že je potřeba skončit s těžbou a pálením uhlí a lži společností, kterým byl přednější zisk než život na Zemi."

Karkulka tiše naslouchala. Pak se pomalu nadechla: " A babičko, proč máš tak průsvitnou kůži a proč tak špatně dýcháš?"

Babička pokývala hlavou. Tu otázku očekávala. "Moc dlouho jsem vdechovala ten otrávený vzduch, polykala chemické látky a trpěla stavem světa. Můj život končí, ale jsem šťastná, že jsem jednou z posledních babiček, která tohle své vnučce vypráví. Vy už si píšete úplně jiný příběh... a je mnohem pěknější."



Stáhněte si metodické tipy pro práci s dětmi!